T. Pařík: „Bez výzkumu konkurenceschopnost nezvýšíme!“

Hlavním cílem České technologické platformy lesního hospodářství a navazujících průmyslových odvětví je podpora vazeb mezi privátním a veřejným sektorem v oblasti výzkumu a vývoje inovací. O tom, proč tato spolupráce stále vázne a jak současnou situaci změnit, jsme si povídali s Ing. Tomášem Paříkem, ředitelem a předsedou představenstva firmy Wood & Paper a. s. a současně předsedou České technologické platformy.

- Pane řediteli, jak v českém lesnictví a dřevařství funguje spolupráce výrobního sektoru s výzkumnými organizacemi?

Nefunguje, a právě v tom je kámen úrazu. Ať přijdete na jakékoli setkání firem působících v lesnickém a dřevařském průmyslu, velkých nebo malých, a zeptáte se jich na povědomí o tuzemských vědecko-výzkumných aktivitách v našem oboru, zavládne hrobové ticho. Investice velkých společností do vědy a výzkumu, na inovace a zavádění nových technologií přitom jdou až do stamilionů korun ročně. Jenže většina těchto prostředků se bohužel neutrácí v České republice, ale umí si o ně důrazněji říci někdo jiný v zahraničí.

- Jak konkrétně může pomoci Česká technologická platforma?

Dvěma způsoby. Zaprvé se intenzivně snaží o přenos znalostí a know-how z jiných evropských zemí. V Evropské unii jsou vypsané poměrně dramatické finanční prostředky, které mají být v rámci strategií pro zvýšení konkurenceschopnosti využity právě na podporu inovací. Díky napojení na Evropskou technologickou platformu máme k těmto informacím přímý přístup a chceme je přinášet do České republiky. Zadruhé platforma umožňuje, aby se v rámci plánovaných workshopů a dalších jednání vzájemně potkaly výrobní firmy a subjekty, které realizují výzkum a vývoj, a hledaly styčné plochy. Platforma je tedy jakýsi most, který jednak přinese informace, jak na to, ale zároveň přivede k jednacímu stolu ty správné osoby, které by měly umět tyto informace využít. Ale jsem přesvědčen, že se už vzhledem k velikosti našeho sektoru neposuneme dále bez toho, aniž bychom se zapojili do již existujících mezinárodních projektů. Teprve až se v nich naučíme fungovat, můžeme v České republice nastartovat nějaké vlastní projekty, které budeme sami řídit, a zvát ostatní, aby na nich participovali.

- Platforma existuje už tři roky. Co se zatím podařilo?

Vytvořili jsme alespoň základní představu o tom, v jakých směrech by se v našem sektoru měla ubírat snaha o inovace a přenos technologií. Národní výzkumná agenda byla zveřejněna před dvěma lety, bude dále revidována a měla by být základním parametrem naší komunikace s novou vládou. Je to dokument, který vymezuje prostor pro vědu a výzkum v našem oboru, a doufejme, že nás vládní garnitura alespoň částečně vyslyší.

- Od zveřejnění dokumentu uběhly dva roky. Už se těchto myšlenek někdo chytil?

Zatím bohužel ne. Technologické platformy jsou v EU podporovány různým způsobem a v České republice se nám až loni podařilo přesvědčit ministerstvo zemědělství, že tato aktivita má smysl a navazuje na vládní prohlášení a některé proklamace o tom, jak by měla být do budoucna financována věda a výzkum. Dostali jsme finanční prostředky z ministerstva zemědělství a doufejme, že se nám alespoň s tímto základem podaří udělat něco praktického.

- Národní výzkumná agenda definuje celou řadu perspektivních směrů výzkumu. Kde osobně vidíte největší potenciál?

Určitě sem patří problematika klimatických změn, reakcí ekosystému a možností, jak se na ně adaptovat. Klíčovým úkolem pro vědu a výzkum pak je hledat nové způsoby zpracování dřeva, které by zvýšily přidanou hodnotu a užitné vlastnosti výrobků ze dřeva. Z hlediska udržení konkurenceschopnosti to považuji za naprosto nezbytné, protože klasické zpracování dřeva dnes už nestačí. „Výrobní doba“ pro lesníka v České republice se pohybuje v průměru kolem 116 let, zatímco třeba na eukalyptových plantážích v Indonésii nebo v Jižní Americe je to osm až dvanáct let. Zůstat konkurenceschopný vůči produktu, který je v základním zpracování velmi podobný, bude vyžadovat stále inovativnější přístup. Pro kvalitní spravování lesa musíme vytvářet věci s daleko vyšší přidanou hodnotou, než jaká vznikne klasickým zpracováním, které v České republice pořád představuje hlavní část příjmů vlastníka lesa. Vždyť výnos, který český vlastník lesa dostane jednou za 116 let, dostane vlastník eukalyptové plantáže každých osm let. Vidím v tom velký problém a překvapuje mě, že to tak spousta firem v České republice necítí. Přitom výrobky z tuzemského dřeva v české obchodní síti skoro nenajdete, cenově se tam prostě neuplatní. Druhou věcí je, že spotřeba dřeva v České republice je dramaticky nízká, přibližně na úrovni Portugalska, které žádné lesy nemá.

- Co by mělo klíčové subjekty privátní a veřejné sféry motivovat a přesvědčit, že je společné hledání cest skutečně nezbytné?

Pokud chceme přežít na trhu a zůstat konkurenceschopní, bez výzkumu a vývoje se neobejdeme. Náš sektor lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu má obrovskou historii a zejména v oblasti základního zpracování dřeva tady existují i technologicky konkurenceschopné firmy, nicméně ty jsou součástí globálních struktur. Co se týče českého zpracovatelského průmyslu a způsobu obhospodařování lesa, trochu zapomínáme na nutnost dívat se do okolních zemí, abychom neztratili absolutní konkurenceschopnost a dokázali vytvářet produkty s vyšší přidanou hodnotou. Motivace subjektů ve výzkumu a vývoji je z pohledu EU jasně daná už způsobem, jakým jsou jednotlivé projekty podporovány. Jedním z kritérií je, že výsledek projektu musí být využitelný mezinárodně. Z lokálního hlediska by školy i výzkumné ústavy měly být motivovány také situací veřejných rozpočtů. Pokud se naplní to, o čem vládní garnitura hovoří již několik let, bude především v aplikovaném výzkumu a vývoji třeba, aby se výzkumník alespoň částečně postaral sám o sebe a uměl nabídnout takovou informaci, která bude pro trh zajímavá. Jen tak si udrží konkurenceschopnost v rámci výzkumu a vývoje v celé EU.

- Proč není český výzkum aktivnější? Tyto organizace přece musejí cítit, že se jim utahuje veřejný kohoutek a v nejbližší době zřejmě bude jenom hůř. Nesnaží se hledat nové cesty k příjmům, které jim budou chybět?

Osobně žádnou zvýšenou aktivitu ze strany českých výzkumných center necítím. Nikdo nám na dveře neťuká a nenabízí své znalosti, projekty ani inovace, které by chtěli poloprovozně odzkoušet. Zřejmě čekají, až přijde průmysl za výzkumem, ale možná se nedočkají. Ze stamilionů, které velké podniky každý rok vydávají na výzkum, je v České republice využit jen zlomek procenta, a bezpochyby je to právě nízkou aktivitou výzkumných organizací. Ukazuje to na nedostatečnou vnitřní motivaci danou současným systémem financování.

- Jak to funguje jinde? Jsou západoevropské výzkumné organizace lépe adaptovány na tržní systém?

V zahraničí určitě můžeme najít řadu pozitivních příkladů hodných následování, a to zejména ve dřevařsky nejrozvinutějších skandinávských zemích a v dalších velkých státech EU. Když se podíváme, kam v posledních letech plynulo nejvíce prostředků z evropských fondů na výzkum a vývoj v našem oboru, jasně to ukazuje, kde mají zaveden dostatečně motivující systém financování. U nás přechod od centrálně podporovaného k aktivnímu aplikovanému výzkumu a vývoji ještě úplně neproběhl.

- Takže na tahu jsou výzkumníci?

Tak bych to formulovat nechtěl. Na tahu jsme všichni, měl by to být společný zájem. Velká část sektoru je v rukou zahraničního kapitálu, nicméně zaměstnává české pracovníky, zpracovává české dřevo a platí daně v České republice. Není důvod, aby na českém území nevyužívala také vědecko-výzkumnou infrastrukturu, pokud bude dostatečně konkurenceschopná. Osobně v tom žádnou jinou překážku nevidím – stačí chtít z obou stran a najít společnou řeč.